V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Díky jeho oblibě u sedláků mu začal prostý lid přezdívat „selský panovník“.

Od smrti své matky Marie Terezie v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny tři vydány roku 1781).

Mezi další důležité změny patřilo: zlepšení postavení Židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska, zpřesnění katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, úřadu tajné policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, domů pro duševně choré, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev. Některé šly proti církvi, jako například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou (téměř polovina). Některé však mohly katolické církvi dlouhodobě prospět. Např. možnost odchodu do důchodu pro staré kněze. Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno).

Vydání patentu mělo značný význam pro hospodářský rozvoj Českých zemí v 19. století. Byl to také jeden z faktorů, který ovlivnil české národní obrození, když zvýšil mobilitu obyvatelstva a umožnil přesun venkovského obyvatelstva (zhusta česky mluvícího) do velkých měst (na konci 18. století silně germanizovaných). 

Mnoho reforem se v praxi ovšem ukázalo jako nepřínosných nebo dokonce nepřijatelných. Některé byly zrušeny ještě za Josefova života, například zákaz pohřbívání v rakvích, které mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se ušetřilo dřevo a stromy. Mnohé reformy byly zrušeny po jeho smrti, například radikální reforma daňového systému.

Pokračujeme ve Vojkovicích. Otto Littomisky píše. Když si uvědomíte, jak se sedlákům dařilo posledních 200-300 let, kdy prošli nejen přírodními katastrofami, ale i válkami a vykořisťováním ze strany statkářů, často až na pokraj vyhlazení, kdy zažili čin Jana Kudlicha jako skutečné vysvobození. Byl to císař Josef II, který zrušil nevolnictví již v roce 1781, a Hans Kudlich, který dílo dokončil a jemuž sedláci stavěli z vděčnosti pomníky. Vojkovice byly jednou z prvních na jižní Moravě, kde byl postaven památník císaře Josefa, který byl postaven u školy naproti kostela. Byl vysvěcen při velké slavnosti odhalení 24. srpna 1884. (Mikulov a Modřice odhalovali sochu Josefa II až v roce 1885).

V první části zpracování článku o Josefu II, mě zaujaly 3 zmínky. Hans Kudlich a sochy Josefa II v Modřicích a v Mikulově.

Narodil se 1823 v Úvalnu (dříve Lobenstein ve Slezsku) jako nejmladší z 11 dětí robotou povinného sedláka Johanna Kudlicha a jeho ženy Eleonory Marie, rozené Ulrichové, kteří drželi dva selské dvory. V letech 1834 až 1842 navštěvoval gymnázium v Opavě, na kterém byl ve stejném čase žákem také pozdější objevitel zákonů dědičnosti Johann Gregor Mendel.

Patřil ke sněmovní levici. Jako nejmladší poslanec ústavodárného říšského sněmu podal Kudlich již na 3. parlamentní schůzi 24. července 1848 návrh na zrušení poddanských vztahů včetně všech z toho vyplývajících povinností jako roboty a desátků. Návrh zákona byl projednáván zrychleně (pilný návrh) od 8. srpna. Sám Kudlich svůj návrh obšírně znovu zdůvodnil v pěti bodech: 1. zrušení poddanství, 2. zrušení roboty a desátku, 3. rychlé vyřešení případného odškodnění, 4. prozatímní ponechání činnosti patrimonálních soudů, 5. vydání oficiální státní proklamace k venkovskému lidu. Věc vyvolala širokou debatu. Podáno bylo 73 pozměňovacích návrhů a v rozpravě vystoupilo 50 poslanců. 26. srpna ještě jednou Kudlich pronesl závěrečné slovo. Jeho návrh byl nakonec přijat v lehce pozměněné podobě (otázka se vedla zejména o náhrady za zrušení poddanství) 31. srpna, respektive 1. září, a 7. září vstoupil v platnost.

Pomníky Hanse Kudlicha.

K roku 2012 existovalo ve světě 76 pomníků, které připomínají osobnost Hanse Kudlicha. V Česku se jich dochovalo 16 z původních 64. Většina z nich se nacházela v oblasti dřívějších Sudet (například Kudlichův pomník v Teplicích) a po druhé světové válce mnohé zanikly. 

Kudlich zemřel roku 1917 ve věku 94 let v Hobokenu. Kdysi nejmladší poslanec ústavodárného sněmu zemřel jako poslední žijící z 383 poslanců.

Socha Josef II v Modřicích. Text Mgr. Petr Fiala. Článek Mgr. Fialy popisuje téma starostů Modřic. Konkrétně starostu Josefa Pohnitzera, který byl starostou Modřic v letech 1895-1912. Výstavbu sochy Josefa II v Modřicích inicioval Pohnitzerův předchůdce starosta Josef Weithofer. Socha stávala na horním okraji náměstí nad pozdější kaplí svatého Václava. Roku 1885 přijala obec nezvykle vysokou náhradu škod způsobených zvěří; starosta Weithofer navrhl obecnímu výboru použít ji k účelu výstavby sochy. Zbytek potřebné částky doplnila sbírka; a 13. září t. r. se slavilo její odhalení. Prosté starobylé označení „Tržiště“ (Markplatz) nahradilo „Náměstí císaře Josefa“. Do roku 1895 měli v obecním zastupitelstvu většinu tzv. klerikálové. Tehdejší modřický farář P. Johann Fechter byl rozhodným odpůrcem jak volnomyšlenkářských – liberalistických, tak socialistických, ale i stále více se prosazujících nacionalistických politických snah (na české i německé straně). Neváhal z kazatelny odsoudit několik modřických farníků, kteří se roku 1891 s rudými karafiáty v klopě vraceli z prvomájového průvodu, jako bezbožníky přinášející „rudé nebezpečí“ do čistě katolické a stavovsky konzervativní obce. Nepřekvapuje pak, že i v pamětním zápise modřické věže z roku 1894 P. Fechter s nevolí zaznamenává, že se „nikoliv k dobru obce“ do malých domků směrem ke dráze stěhuje „mnoho cizinců, zvláště slovanského jazyka“ (viele Fremde, namentlich slavischer Zunge). Toto přesvědčení neplynulo ani tak z nacionalismu, jako ze stavovského konzervatismu. Až do roku 1896 nebylo v Modřicích jediného českého majitele domu. Když si tehdy postavil vlastní domek na Nádražní ulici Josef Walter, stal se prvním Čechem s právem volit obecní zastupitelstvo. Podrobný popis slavnostní dekorace před sochou Josefa II. včetně reprezentativního přehledu účastníků z Modřic i okolí přinesl svým čtenářům brněnský týdeník „List německých Jihomoravanů“ (Deutsches Südmährerblatt), jehož podtitul „Týdeník věnovaný zájmům německé Jižní Moravy“, jen skromně vystihuje míru nacionální rétoriky v jeho obsahu. 

Socha Josefa II Mikulov.

Umělecké vyjádření odlévání. V klasicismu probíhaly změny ovlivňující procesy tvorby a sociálního postavení umělce. Docházelo k rušení sochařských cechů, což znamenalo, že sochaři již nebyli vázáni na dílny, ale stávali se svobodně pracujícími umělci. Sochař se stal akademickým umělcem, tedy již ne řemeslníkem, čímž se vzdálil materiálu a socha postrádala specifický umělcův rukopis. Finální prací sochaře se stal sádrový odlitek ve stejném měřítku jako budoucí originál. Tento pak převzala specializovaná slévárna. Obvyklým postupem bylo vytvoření několika odlitků z původní sádry. Prvních pět odlitků bylo považováno za originál, ostatní již nikoli. Rozvoj průmyslové revoluce umožnil rozvoj slévárenství. Bronzový odlitek sochařského díla byl finančně únosnější, než jeho provedeni v kameni. Objevily se nové technologie, jako galvanické pokovování atp. Běžné bylo rovněž vytvářeni redukcí kamenných soch, tzv. malých bronzů. 

Dalo by se říci, že díla naprosté většiny evropských klasicistních sochařů byla provedena v bronzu. Umělecké řemeslo v Čechách bylo koncem 18. století tak jako v celé soudobé Evropě ovlivněno a formováno obdivem k antice. Vzniknul tak nový klasicistní styl. Jeho estetika chápala výtvarný projev a umělecký tvar jako přírodní, což právě antika představovala. Po uměleckořemeslné práci vesměs sochařského charakteru byl velký zájem, protože začal doplňovat klasicistní interiér, ať už o bronzové plastiky nebo konzolová svítidla či lustry a hodiny. Velmi významným se v období klasicismu stává užiti litiny. Ta se s rozvojem průmyslové revoluce a velkovýroby stává velmi lacinou náhražkou drahého bronzu a velmi rychle jej v některých směrech vytěsňuje. Zprvu pouze užitkový materiál se začíná používat na předměty dekorativního charakteru. Umělecká litina se stává díky své dostupnosti velmi žádanou. 

Objevují se i pokusy nahradit litinou bronz na některých sochařských dílech. Litina se stala běžnou součástí každodenního života v interiérových doplňcích, v městských mobiliářích, funerální plastice, objevují se i litinové šperky. V 18. století se litina jako materiál odlévala několika technologickými způsoby. Významnou roli hrálo používání slévárenského písku jako formovacího materiálu.

Od konce století začal do železářství pronikat i měšťanský podnikatel a velký zájem o železářství a jeho technologii měli i odborníci z řad absolventů štiavnické báňské akademie. K takovýmto odborníkům patřil v Čechách i hrabě Rudolf z Vrbna, který se roku 1785 ujal správy železáren v Hořovicích. Osobně prováděl provozní pokusy a jeho železárny stály v popředí snah o modernizaci v oboru metalurgie. Věnoval velkou pozornost zdokonalení výroby litiny a její kvality, preferoval odlévání právě do pískových forem (ostatně lití do pískových forem se uskutečnilo v hořovické slévárně jako první v celé Evropě), které umožňovalo odlévat velmi složité odlitky a od roku 1815 i jemnou galanterii. Další velmi významné slévárny byly vybudovány v Novém Jáchymově Fürstenberky a ve Starém Ransku (Havlíčkův Brod) a Polničce (Žďár nad Sázavou) rodem Dietrichštejnů. Rovněž v Plaších u Plzně byla založena huť Metternichy.

V první polovině 19.století bylo umělecké zpracování české litiny na vrcholu. Její výroba se uplatnila i tam, kde se doposud používalo barevných nebo drahých kovů. Standardně se vyrábělo průmyslové nebo architektonické zboží, kamna, městské mobiliáře, stolní svícny, dekorativní předměty. Zlaté a stříbrné šperky byly mnohdy plně nahrazeny jemně propracovanými litinovými. Podle modelu sochaře Václav Prachnera byla odlita také litinová busta Rudolfa z Vrbna kolem roku 1820. Oproti tomu například ve slévárně v Blansku nedaleko Brna, která patřila rodu Salmů a která si kladla za cil prezentovat svou výrobu mimořádnými díly z umělecky ztvárněné litiny, byl vybudován sochařský ateliér ,který měl zajišťovat vznik a výrobu modelů zejména velkých figurálních plastik. Tato slévárna byla v roce 1821 kompletně zmodernizována. Původní výroba železa sahala k počátkům 17. století. Po své obnově se staly blanenské železárny vzorem a školou ostatním železárnám na našem území. Jej i umělecká litina byla ve dvacátých letech 19.stoleti proslulá v celé rakouské monarchii. V Praze byla v roce 1863 založena umělecká beseda, která iniciovala obnovu kaple sv. Kříže v Praze. 

Stupňování industrializace v českých slévárnách železa v druhé polovině 19.století ve shodě se současnými tendencemi vedlo sice k levnější výrobě, ale současně i ke snížení výtvarné úrovně převážné většiny výrobků. Z umělecké litiny vynikaly stavební dekorativní prvky, někdy i konstrukční povahy, sloupky, arkády, balkony, mříže, zábradlí. Umělecká litina našla značné uplatnění v architektuře (např. komárovské železárny realizovaly stavbu galerie hořovického zámku, blanenská slévárna odlila dekorativní sloupy konstrukce litinové kolonády v Karlových Varech). Dochované památky svědčí o tom, že české kovolitectví má velmi silnou tradici.

V květnu 1836 byl tento skvost odlitý v Blansku slavnostně odhalen. Pomník vydržel stát na svém místě až do roku 1921, kdy byl rozebrán. Zachráněna byla pouze deska s Klieberovým reliéfem, která byla uložena v Moravském zemském muzeu v Brně. Zároveň bylo v 19. století odlito pravděpodobně několik kopií této desky, z nichž jedna byla v roce 1972 darována blanenskému muzeu.

Na památku nezvyklé události vzniklo na tomto místě postupně celkem pět pomníků. První vybudoval již v roce 1770 držitel Slavíkovic kníže Josef Václav Liechtenstein; jednalo se o čtyřhranný sloup vysoký asi dva a půl metru. Protože ale nebyl postaven z kvalitního materiálu, chátral a v roce 1804 z něj zbývaly pouze trosky. Druhý pomník nechala zhotovit obec Slavíkovice. Jednoduchý, necelý metr vysoký památník z pískovce měl podobu zvětšeného hraničníku. Umístili jej poblíž prvního, Liechtensteinova pomníku, ale měl ještě kratší trvání, neboť už roku 1788 byl přeražen. Další pomník vyrostl u Slavíkovic z podnětu moravských stavů. Začal se stavět v roce 1804, ale byl dokončen až po pěti letech. Pomník se tyčil do výše asi 17 metrů, ale pískovcový materiál znovu způsobil, že zde pomník vydržel pouze dvě desetiletí.

Zhotovení dalšího, v pořadí čtvrtého pomníku, si znovu vzaly na starost moravské stavy. Tentokrát měl podobu litinového obelisku i výšce šest a půl metru. Dílo bylo dokončeno v roce 1836. Pomník setrval na svém místě až do 17. listopadu 1920, kdy ho povalili slavíkovičtí a rousínovští legionáři, protože v něm spatřovali symbol starého režimu.

Realizace sochy Josefa II, verze 1. 

V poslední čtvrtině 19. století dosáhla masového i komerčního úspěchu litinová socha Josefa II., kterou začaly po roce 1880 odlévat blanenské železárny. Dlouho nebyl znám autor této sochy. Jako předloha mohla sloužit olejomalba českolipského rodáka Josefa Hickela (1736–1807), jenž byl velice uznávaným portrétistou z konce 18. století. Hickelovu olejomalbu dnes můžeme spatřit ve vojenském muzeu ve Vídni.

V českých zemích tento umělec realizoval ještě tři sochy pro výzdobu pražského Rudolfina. Kauffungenova litinová stojící postava panovníka drží v levé ruce listinu o vyproštění z člověčenství, na níž je krátký německý text. Za postavou je podstavec s odloženým svrchním šatem, šavlí a třírohým kloboukem. Blanenské železárny ji nabízely ve svém vzorníku i s dvoumetrovým podstavcem za 580 zlatých. Zákazník měl pouze dodat dvoustupňový kamenný podstavec. Celkové náklady na vybudování památníku se mohly vyšplhat na 1.000 zlatých, to byla na onu dobu velice příznivá cena, kterou si větší obce mohly bez problému dovolit.

První socha Josefa II. se měla objevit ve Varnsdorfu v roce 1880, další se začali šířit po celém území Čech a Moravy, převážně do německojazyčného území. Na Moravě sochu Josefa II. můžeme spatřit v Uničově, v Šumperku nebo na zámku v Rájci nad Svitavou. V Čechách například ve Žluticích, Hořovičkách, Kunraticích nebo Markoušovicích u Trutnova.

Neméně početný byl její výskyt v Dolních Rakousích – Poysdorfu, Ybbsu an der Donau a v Dolním Štýrsku – Ptuji, Cejle nebo Mariboru. Jeden exemplář najdeme i v tehdejším v rakouském Slezsku – Cieszyně. Jak je vidět na těchto příkladech, byla plastika velice populární a pro blanenské salmovské železárny musela být její výroba velice rentabilní.

Zhruba ve stejném období, kdy se odlévala figurální plastika císaře Josefa II., vyráběly blanenské železárny i jeho portrétní bustu. U tohoto díla zatím nemáme spolehlivě prokázáno autorství. Na bustu Josefa II. se můžeme osobně podívat do expozice blanenského muzea nebo ji také můžeme spatřit v Pavillonu Lupus ve Vídni, případně v obci Schrattenthal v Dolních Rakousích nedaleko českých hranic.

Josef II a Německý dům. 

Podstavec byl vyroben ze světlešedého mramoru. Na čelní straně podstavce byla umístěna deska s nápisem „Kaiser Josef II. Die Deutschen Mährens 1892“, zadní stranu zdobil reliéfně zpracovaný výjev známé scény orajícího Josefa II. u Slavíkovic. Po stranách podstavce spočívaly dvě sochy. Vlevo mužská postava jako personifikace obchodu a po pravé straně postava ženy jako ztvárnění průmyslu. Takto zdobený a monumentální podstavec nesl bronzovou sochu Josefa II. Socha císaře měří 3,7 m a váží přibližně 800 kg. Jeho postava je ztvárněna v dobovém oděvu, v nakročeném postoji se zdviženou pravicí. V levé ruce je patrná listina, který má symbolizovat řadu panovníkových převratných výnosů. Předlohou k tomuto ztvárnění byly zmíněné dobové portréty Josefa II. z 2. pol. 18. století. Sochař Anton Brenek vytvořil pomníkem Josefa II. v Brně svoji nejvýznamnější a nejmonumentálnější realizaci. 

Realizace sochy, verze 2. 

Socha oblíbeného habsburského panovníka byla v historii blanenských železáren jednou z nejvíce odlévaných a komerčně úspěšných. Podle historičky Markéty Novotné byl jedním z prvních podnětů k odlévání pomníků a soch Josefa II. fejeton z pera litoměřického novináře Julia Girschika, který dne 3. května 1879 v novinách Leitmeritzer Zeitung připomněl brzké výročí osvobození selského stavu právě vydáním josefského patentu.

Zdeněk Koníček, Osudy pomníku císaře Josefa II, ve Vojkovicích.

Pisatel tohoto článku má ve své sbírce pohlednice vzácné pohlednice Vojkovic z r.1898,1905 i 1914, na nichž je zobrazen pomník s přidaným nápisem "Kaiser Josef Denkmal. Od roku 1884 až do počátku dvacátých let minulého století, stála socha Josefa II.na popsaném místě. Avšak potom byla odstraněna. Z jakých důvodů došlo k této změně nemůžeme dnes již přesně zjistit, pravděpodobná je ta možnost, že po vzniku ČSR připomínala tato socha Rakousko a nebyla zde tedy žádoucí. Zůstal pouze podstavec /podle fotografie z roku 1924/ kam později postavena od mlýna barokní socha sv. Vavřince, což bylo vhodné řešení, neboť kostel naproti stojící je zasvěcen sv. Vavřinci. Podle lidového podání byla prý socha Josefa II. v době 2. světové války zazděna v hasičské zbrojnici, možná proto, že to byla stará památka na lepší časy nebo i z jiných důvodů. 

V odpovědi MNV Vojkovice ze dne 19.4.1947 je vysloven souhlas předati sochu bez náhrady Správě muzea Židlochovice s tím, že převoz si zařídí Správa muzea kdykoliv. A tak se bronzová socha Josefa II. dostala do Okresního muzea v Židlochovicích, kde byla uložena po řadu let. Pisatel sám tuto sochu viděl při oslavách 75.výročí povýšení Židlochovic na město na výstavě „Židlochovice osvobozené a budující" v srpnu 1948. Domnívá se dále, že část zprávy dr. Dezorta o rozbité soše neodpovídá skutečnosti, neboť za rok by v tomto stavu nemohla být vystavována. 

V roce 1960 bylo okresní muzeum v Židlochovicích zrušeno. Avšak litinová socha/od té doby se všude píše jen o litinové! /císaře Josefa II. byla umístěna v zahradě bývalého muzea, později LŠU v Židlochovicích v ulici Komenského č.53. Zmíněn socha je podle vyjádření muzea okresu Blansko výrobkem blanenských železáren. Toto muzeum se zabývá sběrem těchto předmětů a mělo by o sochu zájem /viz zpráva ze dne 22.2.1990/ 1.3.1990 došlo k osamostatnění Vojkovic /které byly od r.1980 místní částí Židlochovic/ a obecní úřad za aktivní účasti starosty RNDr. I. Pavlíka projevuje vážný zájem o navrácení sochy do Vojkovic. To dokazuje zápis obecní rady ze dne 2.7.1990, který jedná urychlený odvoz sochy ze dvora LŠU v Židlochovicích.

22.8.1990 žádá MNV Židlochovice MNV Vojkovice, aby předložil doklad o tom, že je majitelem sochy. Jelikož v té době neměl obecní úřad patřičné doklady o vlastnictví /nebyla k disposici německé kronika ani staré pohlednice/, tak MNV v Židlochovicích rozhodl 21.11.1990 zapůjčit městu Jaroměři – sochu Josefa II. k oslavám, které budou v r.1991. Finanční vyrovnání o zapůjčení nebo prodeji rozhodne nové Zastupitelstvo města. Socha je z kovu a je zkorodovaná. Jinak je bez znatelného poškození a úplná /podstavec, vlastní socha, klobouk a listina/. Za MěNV Židlochovice předala Emilie Nekudová a za MNV Jaroměř-Josefov převzal Pavel Mertlík. 

Teprve získáním německé kroniky v dubnu 1991 a zapůjčením starých pohlednic obce bylo nezvratně dokázáno vlastnictví sochy Josefa II. V květnu 1991 po osobním jednání v Židlochovicích /za Vojkovice MVDr. František Novák a prof. Božena Kleinová /kde byly předloženy shora uvedené materiály, starosta Ing. L. Šrámek prohlásil, že po navráceni sochy z výstavy v Josefově, bude záležitost definitivně uzavřena. 

Podle dělení starosty města Jaroměře-Josefova, založil zde Josef II. pevnost a zde i často přebýval. Město připravilo k 250.výročí zakladatele pevnosti, dnes městské památkové rezervace, důstojné slavnosti. Po převozu sochy ze Židlochovic a důkladné opravě a konzervaci, odbývalo se dne 7.července slavnostní odhalení sochy za účasti ministra kultury ČR, rakouského velvyslance a dalších hostí včetně delegace ze Židlochovic. 

Po dalších přímých jednáních mezi zástupci Vojkovic a Jaroměře – Josefova bylo dohodnuto, že obec Vojkovice zapůjčí sochu Josefa II. městu na dostatečnou dobu, aby si mohlo pořídit její kopii. Potom bude definitivě vrácena a instalována na vhodném místě. Tento případ se sochou Josefa II.se stal předmětem dlouhých jednání obecních a městských úřadů ve Vojkovicích, Židlochovicích, Jaroměří, Josefova, dále muzea železáren v Blansku, okr. Úřadu Brno-venkov-oddělení kultury a památkové péče i Ministerstva kultury, a dokonce se dostal do časopisu RESPEKT ze dne 2.září 1991. Je zde kromě popisu vlastních slavností také níže uvedené pasáž: 

Tím uzavíráme tento příběh sochy Josef lI. a poznamenáváme, že složitá, vleklá a často rozporů plná jednání nakonec dospěla ke spravedlivému závěru. Nechť zdobí Vojkovice socha, která tam právem patří a která byla svědkem tolika rozmanitých událostí.

Richard Večeřa