Dýmějový mor se do Evropy dostal okolo roku 500 n.l. První zaznamenaná morová rána zdecimovala Konstantinopol v roce 541. První celoevropská epidemie moru prošla Evropou včetně Českých zemí v letech 1346–1352. Poslední morovou epidemii zažili místní obyvatelé v letech 1711 -1715, kdy v Čechách zemřelo více než 200 000 obyvatel. Celkem okolím Brna za minulé tisíciletí prošlo deset morových ran. Nejčastěji mor řádil v 17.století. Mor přicházel různými způsoby, přinášeli ho lidé prchající z morem zasažených oblastí, nebo se objevoval jako důsledek neúrody a hladu, ale nejčastěji mor provázel válečné konflikty. Ani Vojkovicím se mor nevyhýbal, ale první dochované záznamy máme až z roku 1645, kdy mor s sebou přinesli Švédové obléhající Brno. Jak morovou nákazu a její šíření vnímali lékaři té doby, lze ukázat na popisu pražského lékaře Jana Františka Polentze, který šíření nákazy popsal v roce 1708 takto: “ My lidi a všechno to, co živo jest, bez povětří živi býti nemůžeme, splýváme v ňom jak ryby ve vodě a dýcháním je do sebe táhneme, s ním ale všeliký půch a páru jedovatou polykáme, a tudy se krev kazí, srdce mdlí a celý tělo porušení bere…“
Původcem šíření moru, jak dnes už víme, není ovzduší, ale kousnutí blechy. Není vyloučeno, že nákazu přenáší i bleší trus. Mor v sobě jako neaktivní bakterii přenáší hlavně krysy. Pokud krysa uhyne, hledají blechy nového hostitele. Upřednostňují jiného hlodavce. Blecha dokáže přežít i 30 dnů bez svého hostitele, dokud nenajde další vhodné zvíře. Nenapadá dobytek ani drůbež, na rozdíl od člověka. V těle infikované blechy dojde k rozmnožení bakterií moru v jejím trávicím traktu. To bleše znemožňuje trávit potravu, takže blecha je neustále hladová a při svém krmení vyvrhne část obsahu žaludku do rány, čímž bakterie přenese na nového hostitele, tedy i člověka. Pokud zemře na mor člověk, blecha hledá nového hostitele, čímž bývali logicky nejbližší rodinní příslušníci.
Jak už bylo řečeno, mor v roce 1645 přišel se švédským vojskem. Švédové už několik let sužovali nejen Moravu, ale i Rakousko, Uhry, Slezsko a Čechy. V květnu 1645 přišli Švédové do Vojkovic od jihu, konkrétně od Mistelbachu, kde měl vrchní velitel švédské armády Leonard Torstenson svůj hlavní stan už od začátku dubna 1645. 27.dubna se celá armáda v Rakousku zvedla a táhla na Moravu s cílem dobýt Brno. Jejich cesta vedla přes Mikulov, Vranovice a Židlochovice. Židlochovice včetně zámku (tehdy ještě dobře opevněné vodní tvrze) získal Torstenson bez boje dne 3.května 1645, zámek mu vydal velitel obrany Kapoun ze Svojkova. Ještě toho dne se Švédové vydali k Brnu. Čtyři měsíce Švédové obléhali Brno. Armáda měla nedostatek všeho – jídla, střelného prachu a vojáci začínali být vyčerpaní. Proto se Torstenson rozhodl provést generální útok na Brno dne 15.srpna 1645. Generální útok však selhal. Torstenson žádal o příměří, aby mohl odnést z bojiště své mrtvé a raněné, ale Raduit de Souches souhlasil pouze se dvěma hodinami klidu zbraní. Po neúspěšném obléhání Brna a poté, co Švédové vypálili aspoň mlýn v Komárově, nemocnici sv. Štěpána a obce v nejbližším okolí, se 23.srpna začali vracet do Židlochovic. Celá armáda byla opět na pochodu. Zadní voj až k nám pronásledoval na 100 koních rytmistr Ungr vyslaný velitelem obrany Brna Raduitem de Souches. Protože ale koně byli zesláblí, Ungr se spokojil s několika zajatci a stádem dobytka, které cestou získal. Torstenson v Židlochovicích nezůstal, vydal se zpět do Mistelbachu, kam dorazil už 28.srpna 1645. Švédové za sebou nechávali raněné, nemocné a umírající, které nechali napospas osudu. Tak se začal v našich končinách šířit mor. Mor řádil na židlochovickém panství i v následujícím roce 1646. Poslední dozvuky nemoci zmizely v měsíci dubnu.
Kronikář a vrchní hejtman panství Johann Eder popsal počty obětí v jednotlivých obcích. Vycházel při tom z dochovaného soupisu zemřelých pro jednotlivé obce. Tento jmenný soupis se dochoval i pro Vojkovice. Podle Edera zůstaly Vojkovice relativně ušetřeny, protože na rozdíl od ostatních obcí, zde zemřelo poměrně málo obyvatel („jen“ 44 %). Jako důvod uvádí, že Vojkovice, stejně jako Mohelnice leží v nížině obklopené bažinami, a proto se do obce nákaza nedostala tak snadno, jako jinam. Podle dobového soupisu zvaného Morový rejstřík zemřelo ve Vojkovicích 21 hospodářů a 24 rodinných příslušníků. Na živu mělo zůstat 57 osob. Tyto údaje však nejsou kompletní, a ani správné, protože v soupisu se jedná pouze o obyvatele a jejich rodinné příslušníky, kteří podléhali povinnosti roboty. Nejsou zde uvedeni obyvatelé mlýna, školy, pastoušky, ani trubač, podruzi, nádeníci a služky. Šlo totiž o seznam vyhotovený pro vrchnost, o kolik robotou povinných sousedů vrchnost přišla, jako o levnou pracovní sílu. Nicméně i přes své nedostatky se z tohoto seznamu dá odvodit, že moru padlo za oběť skoro 50 % obyvatel Vojkovic.
Šíření morové nákazy lze vysledovat na další morové ráně z roku 1678 resp. 1679, kdy mor propukl nejprve v Uhrách, a odtud se v dubnu 1679 dostal do Vídně. V červenci už mrtvých na nákazu moru bylo tolik, že se císař Leopold I. rozhodl opustit zamořenou Vídeň, a přes jižní Moravu odcestovat do Prahy, kde mor dosud nebyl. Vzal s sebou celý císařský dvůr. Nařídil krajským hejtmanům, aby bylo pro cestující připraveno po cestě vždy ubytování „na úrovni“. Leopold I. byl zvyklý dávat na odiv pompéznost císařského dvora, takže ani při této cestě neudělal výjimku. Pořádal slavnosti, bály, přijímal vznešené návštěvy, a nemocné nechával na hradech a zámcích, které navštívil. Po vzoru císaře začala i šlechta a měšťané Vídeň opouštět, a jejich hlavním cílem se staly české země. Dobovým důvodem pro vznik moru bylo hlavně nevhodné postavení „těles nebeských“, kdy došlo ke konjunkci Saturna a Marsem, z nichž jeden prý zlé páry v zemi shromažďuje a druhý do vzduchu táhne. To si aspoň myslel František Mareš, adjunkt Ústředního archivu knížete Schwarzenberga ve Vídni. V obecnější rovině to však byl trest Boží.
Bohužel se z této doby nedochovaly matriky, takže nelze říct, jak moc byly Vojkovice morem zasaženy. Zdá se, že na rozdíl od roku 1645 – 46 proběhla morová rána u nás mírněji, což se nedá říct například o nedalekém Brnu. Ze 17. století pochází Boží muka (dnes na ul. Nádražní). Tato stavba může mít s morem přímou souvislost, protože morem nakažené oběti se nepohřbívaly na hřbitově, ale ve společných hrobech mimo obec. Na jejich památku a památku „božího trestu“ obyvatelé na místě těchto hrobů často stavěli obdobná Boží muka.
V roce 1679 zemřela matka majitelky panství Marie Anny Františky z Valdštejna, hraběnka Rosina Barbara z Valdštejna provdaná z Trautmannsdorfu, která ve své závěti velkoryse podpořila židlochovický Chudinský špitál. I to může naznačit zvýšené množství nemocných na panství.
V roce 1705 se pokusilo dalšímu šíření moru zabránit i samotné rakouské císařství. Byla vydána úřední pravidla, jak se zachovat v případě zjištění nákazy moru v obci/panství. Jednotlivé statě se týkali lékařů, lazebníků, ale i kněžích, učitelů, majitelů nemovitostí a otců rodin. Příkazy se týkaly i hostinských, pohybu cestujících, řemeslníků, pořádání trhů, zábav, procesí apod. Své povinnosti tu měli i hrobníci, nosiči mrtvých a nemocných. Každý týden musela obec/panství podávat zprávu o počtech nemocných. Obec, kde se nákaza vyskytla, byla podle italského vzoru dána do 40 denní karantény (z italského quaranta – 40) a bylo doporučeno pořádat nejméně 2x denně pobožnosti a modlitby, uctívání zázračných obrazů a stavba morových sloupů. Když nákaza pominula, byly domy vykuřovány, náves očištěna, šatstvo zemřelých páleno a nábytek v domě očištěn. To měli na starosti zvláštní pověřenci, kteří se nesměli stýkat s ostatními lidmi. Morové hroby musely být zasypány vápnem a řádně zahrnuty.
Iva Tycová
