Ve škole jsem nikdy nepatřil k pečlivým a ukázněným žákům. Lze dokonce otevřeně přiznat, že jsem nejednomu kantorovi dokázal přidělat starosti. Čím jsem ale starší, tím silněji si uvědomuji, jak mimořádně důležitá, odpovědná a často nedoceněná je práce učitelů a učitelek – práce, která dalece přesahuje rámec běžné výuky a doplňuje výchovu každé zodpovědné rodiny. Role pedagoga patřila a patří k nejzodpovědnějším ve společnosti a v dnešní době navíc čelí i nepřiměřenému tlaku části rodičů, kteří se někdy snaží prosazovat vlastní názory bez respektu k odbornosti, vzdělání a zkušenostem učitelů.
Každý z nás si ze školních let nese řadu vzpomínek – na prostředí školy, spolužáky, úspěchy i neúspěchy. Především si však pamatujeme učitele, kteří nás formovali nejen vědomostmi, ale i lidským přístupem. V mém srdci a ve vzpomínkách na vojkovickou školu má trvalé místo paní ředitelka Věnceslava Žáková. Byla právě tou kantorkou, na kterou nezapomínám já – a se mnou ani desítky dalších vojkovických spoluobčanů napříč generacemi.
Paní ředitelka Žáková byla symbolem poctivé učitelské práce, důslednosti, spravedlnosti, ale také lidskosti a opravdového zájmu o děti. Její působení ve Vojkovicích zanechalo hlubokou stopu nejen ve školních lavicích, ale i v celé obci.
Věnceslava Žáková se narodila 25. září 1938 v Blučině, kde také nastoupila do první třídy. Národní školu absolvovala ve Vojkovicích, měšťanskou školu v Židlochovicích a následně vystudovala Střední pedagogickou školu v Břeclavi. Po krátkém působení na základní škole v Židlochovicích zasvětila celý svůj profesní život škole ve Vojkovicích, kde pracovala od roku 1960 za ředitele Jarmila Hlaváčka, až do odchodu do starobního důchodu.
Významnou oporou jí byl manžel Jaroslav Žák (1929–2009), pedagog a vysokoškolsky vzdělaný odborník v oblasti zemědělství, který rovněž celý život působil ve školství. Společně tvořili silné pedagogické zázemí, z něhož vojkovická škola dlouhá léta čerpala.
Funkci ředitelky vykonávala paní Věnceslava Žáková v letech 1985–1992, tedy v nelehkém období rozsáhlé rekonstrukce školní budovy a organizačních změn. Škola tehdy fungovala v provizorních podmínkách, výuka probíhala v prostorách bývalého MNV a dokončení opravy se opakovaně odsouvalo. Přesto se škola aktivně zapojovala do veřejného života obce, pořádala vystoupení k významným výročím a nabízela dětem řadu kroužků – zdravotnický, výtvarný, recitační či modelářský. Ve spolupráci se zájmovými organizacemi vznikly i kroužky požárnické, vodácké, cyklotrialové a fotbalové.
Velkým mezníkem byl rok 1987, kdy došlo k částečnému spojení se školou v Židlochovicích a ve Vojkovicích zůstala pouze jedna třída – první ročník, vedený právě paní ředitelkou Žákovou. Přestože šlo o období nejistoty, podařilo se díky obrovskému nasazení pedagogů i rodičů školu znovu přestěhovat do opravené budovy a od 1. září 1988 zde znovu zahájit výuku.
Po společenských změnách po roce 1989 se znovu otevřela otázka samostatnosti obce i školy. Díky úsilí nového vedení obce a s vědomím, jak zásadní roli škola pro Vojkovice má, byla základní škola znovu otevřena jako samostatná instituce. Paní Věnceslava Žáková se stala její ředitelkou a spolu s kolegyněmi vytvořila stabilní a fungující pedagogický tým. Škola znovu ožila – výukou, exkurzemi, kulturními vystoupeními i aktivním zapojením dětí do obecního života.
Ve školním roce 1991/1992 se již vyučovalo podle nových osnov, kladl se důraz na kvalitu výuky a samostatnost učitelů. Symbolickým vyvrcholením práce paní ředitelky byl Den otevřených dveří pořádaný u příležitosti 400. výročí narození Jana Amose Komenského. Na konci tohoto školního roku odešla paní Věnceslava Žáková do zaslouženého starobního důchodu.
Zemřela 17. prosince 2025. Zůstaly po ní vzpomínky, úcta a hluboký vděk.
Jako poděkování za její celoživotní práci, lásku k dětem, důslednost i krásné vzpomínky na vojkovickou školu vznikl tento článek. Děkujeme paní ředitelce Věnceslavě Žákové za všechny vojkovické děti, které dnes již vyrostly, zestárly – ale nikdy nezapomněly.
Richard Večeřa
